Vachlerova umělecká společnost, nebo vychytralá sebranka. Oboje by s přimhouřením oka mohl být překlad názvu agentury VAC. Po všech těch českých sodách, kinoboxech, českých lvech a spol. se nám pod oko dostává první čistokrevný hraný film jejího šéfa Petra. Protože mám z TV posledních dní plné zuby hodnocení, zakončeném pseudodramatickým odhalením až na konci proslovu, nebudu chodit kolem horké kaše a předestřu ráz této recenze už v jejím úvodu - Doblba žádná umělecká agentura rozhodně nevytvořila. Možná mě měla už před osmou varovat nezdůvodněná 25% sleva na vstupném a přemístění produkce do mnohem menšího sálu, který se přesto zaplnil jen asi z osminy a měl jsem utéci už při neustále se opakujícím zvuku běžících koní před začátkem. Šlo-li o nedílnou součást filmu, pak zcela jistě mělo stádo připomenout rčení, podle kterého nikdy není tak špatně aby nemohlo být ještě hůř. Oproti představě půldruhé hodiny reklamy na Marlboro jsme to totiž opravdu ještě vyhráli...

Toho, co by šlo o ději účastníka soutěže o Cenu Sazky (nejlepší nerealizovaný scénář) z r. 2004 napsat, není moc a ani to nebude hezké počtení! Rodině Hujerových, pardon Mukových, padá do rukou dědictví po manželovi doposud žijící babičky, v podobě rodinné hrobky kdesi ve Vídni. Pověstné symboly dolaru v očích potomků však vedou k plánu onu ženu neinformovat, hrobku zpeněžit a zisk si rozdělit. Už se vám protáčí bulvy? Pokuste se je ustálit - bude hůř! Touha po zisku podnikatele Čtvrtníčka i požitkáře Duška je ovšem ostře konfrontována se smyslem pro čest třetího bratra Daniela Marka, který trvá na tom, aby s prodejem souhlasil i ten, komu dědictví patří nejvíc. Tento střet nemá žádné vyústění a je do filmu zakomponován pravděpodobně jen proto, aby se mohli začít všichni hádat a divák měl pocit, že to má alespoň nějaký smysl! Od té doby se totiž k ukázce chování v důsledku mezilidských názorových střetů vracíme prakticky v každém druhém záběru. Náhodná a nezávislá smrt dvou členů rodiny po štědrovečerní hostině udává doposud rozvláčné a nikam nesměřující linii jakýstakýs směr a divákovi náznak, že ne vše ve scénáři je poskládáno náhodně. Dušek vzápětí v márnici procitá fyzicky a doma se nedopatřením dozvídá, že ho žena, s kterou žil soustavně podváděla s podnikavým bratrem. Toť impuls k procitnutí, tentokrát duševnímu a pádíme do finále. Zde Vachler zřejmě pocítil nutkání vložit mezi jinak křivé, prolhané a mamonící obyvatelstvo náznak nějakého rozhřešení, a tak náš, už poměrně vyčpělý, hrdina promluví na vlastním pohřbu. Triptich probouzení dostává svou třetí složku - morálku a díky "záhrobnímu bonzu" na většinu přítomných se uzavírá i kruh hádek a nesvárů. Všichni se rozvádějí se všemi, potrestané zlo zůstává na kolečkovém křesle při zemi, do oblak stoupají zhovadilost pointy (cože?) a trapnost!

Tímto nesmyslem, kostrbatým jak záznam ze seismografu, se prodíráme za neustálé tolerance nepředstavitelných konstrukcí, faktických chyb, přehnaných zápletek a nechutné polopatičnosti. Nepřidává ani předvídatelnost a herecké výkony. Soudě podle této role se Lenka Krobotová rozhodně nepotatila. Společně se zaměstnanci pohřebního ústavu Cyrilem Drozdou a Josefem Poláškem nastavili pro kolegy těžko překonatelnou laťku přehrávání, ale stejně jako u všech ostatních jsem toto ochoten omluvit zrůdami postav, které hráli. Ne, herci sice ničemu nepomohli, ale vinu nenesou. Nechápu ovšem, proč něco takového brali. Zejména sitcomový úděl babičky Olgy Schmidtové, nucené se neustále pitvořit a za každou větou jakoby očekávat z režie střižený výbuch smíchu, mě nutí k zamyšlení, jestli jsou na tom nosiči kultury opravdu tak špatně, aby musli vzít vše, co se naskytne! Ale to jsem torchu odbočil. Chtěl jsem zdvihnout paži a ukazovákem namířit na osobu, o níž jsem čím dál víc přesvědčen, že za tu hrůzu může - pana Petra Vachlera. V celku na mě dělá dojem, že je hodně zaměstnaným mužem. Přes den tvrdě pracoval a když občas našel chvilku po obědě, sedl a napsal odstavec. Pak jednou, překvapen, jak moc už toho má, to rychle ukončil, kouknul a seznam volných herců a začal točit!

Aby nedošlo k mýlce. Doposud napsané je celkovým dojmem - DOBLBA! s sebou nese i určitou porci humoru, některé vtipy jsou dokonce z kategorie výborných. Sem tam se mihne nástin nějakého nápadu, něčeho, co na chvilku upozadí ten zmar okolo, ale i to málo je vzápětí potlačeno, nedotaženo, upozaděno! Při hodnocení se tak nutně musím vrátit ke střetu očekávání a výsledku. Opět jsem čekal mnohem víc a na rozdíl od velmi kvalitních Sametových vrahů, jež přebujelé očekávání srazilo pouze do průměru, tady mi jen pořekadlo z úvodu této recenze brání udělit známku absolutní.

A nemohu si odpustit, v souladu s nastupujícím trendem hodnocení slovního ještě jednu větu. Vztaženo výhradně k tomuto počinu a osobě jejího stvořitele mě napadá citace: "...nežereš maso, tak nepřepínej!"